Knihy starých autorů jsou bezesporu považovány za velké kulturní dědictví. Učí se o nich děti ve škole, jsou povinnou součástí maturity. Ti vzdělanější z nás dokonce i některé z nich přečetli. Je však otázkou, zda jsou skutečně všechny ty klasiky tak skvělé, nebo zda se jedná pouze o to, že jde o starou knihu. Ukazuje se totiž, že některé z nich v moderním světle příliš neobstojí, zvláště pokud je bereme vážně.
Tím prvním, co si musíme uvědomit, je fakt, že dříve byly společenské normy jiné. A knihy odráží mentalitu svých autorů. To může být komplikovanější, než se zdá. Stačí si jen uvědomit, jaký byl ještě před několika staletími pohled na ženy, nebo jak dlouho bylo otroctví považováno za něco normálního.
Velmi často se zde setkáme také s rasismem. Zde mohou být příkladem knihy Rudyarda Kyplinga nebo Jacka Londona, kteří v podstatě staví bílého člověka na piedestal. Podle nich je tím, kdo má vyvést barbarské divochy z temnoty a dát jim výdobytky civilizace. Že by jim za to měli být tito lidé neskonale vděční, není třeba dodávat.
Podobné problémy najdeme i u Shakespeara, především co se týče zacházení se ženami. A není divu, v té době ženy nesměly hrát v divadle. Ženské role hráli muži v kostýmech, což ještě povzbuzovalo dělání si legrace na účet žen. Asi nejkřiklavějším příkladem zde je Zkrocení zlé ženy, kdy se jedná bez nadsázky o domácí násilí a týrání. Takové věci však byly v té době naprosto běžné.
Znamená to tedy, že bychom se měli od těchto knih odvrátit? Nikoliv. Stačí, když si tyto problematické části uvědomíme, a pochopíme, co jsou – produktem své doby, který nijak nesnižuje literární kvality daného díla. Je však nutné tyto skutečnosti vysvětlit také dětem, neboť právě ony by si z toho mohly vzít to špatné. A to nikdo z nás nechce – přeci jen, naše společnost se již posunula o pěkný kus dál.